Nevěřte, že syrové maso je pro psa hodnotnější než vařené. Toto tvrzení je nepravdivé... Domácí pes je produktem zdomácnění vlka obecného (vůbec prvního lidmi domestikovaného živočicha), který se živí jako typický predátor (masožravec) lovem jiných zvířat, od hlodavců až po velké kopytníky.
A jejich svalovinu i jiné tkáně (například tzv. parenchymatózní orgány, jakými jsou třeba játra) konzumuje pochopitelně ve stavu syrovém. Z těchto nesporných faktů plyne názor, že nejlépe stravitelné maso pro domácího psa je a musí být maso tepelně neopracované.
Maso je stejně jako jiná potrava živočišného původu pro psa především zdrojem životně nezbytných, dokonale využitelných bílkovin. To jsou z hlediska chemického látky makromolekulární, tvořené stručně řečeno velmi dlouhými řetězci aminokyselin, které jsou proto obvykle označovány za jejich stavební kameny. Při procesu trávení se bílkoviny díky svému charakteru (velikosti molekul) nevstřebávají ze střeva vcelku, ale až po rozložení na jednotlivé aminokyseliny. Z těch potom syntetizuje organismus psa podle svého jedinečného genetického kódu bílkoviny svému tělu vlastní.
Prvním krokem při zpracování proteinových makromolekul při trávení je jejich denaturace, rozbití na sloučeniny tvořené kratšími řetězci aminokyselin – peptidy. Denaturaci proteinů u vlka a psa krmeného syrovým masem zajišťuje kyselina solná produkovaná speciálními žlázkami žaludeční sliznice. u vlka i psa je reakce žaludeční šťávy mnohem kyselejší než u člověka, protože pes potravu na rozdíl od člověka nežvýká a její rozmělnění musí svojí rozkladnou činností nahradit silná anorganická kyselina.
Jde přitom o denaturaci chemickou, kterou však dokáže nahradit denaturace fyzikální – var. I ten zabezpečí rozklad bílkovinných makromolekul na peptidy.
Zpracování peptidů přes oligopeptidy až na tripeptidy a dipeptidy a jednotlivé aminokyseliny pak následně zajišťují enzymy zvané proteázy, které jsou dodávány do tenkého střeva zevně sekretoricky činnou částí slinivky břišní.
Důležité však je, že nezbytnou primární denaturaci proteinů si musí organismus psovité šelmy zajistit buď sám (prostřednictvím žaludeční kyseliny), anebo – v případě domácího psa – mu ji může obstarat majitel tím, že maso uvaří. Zdánlivě paradoxně je proto vařené maso pro psí organismus snáze stravitelné než syrové. Je vlastně přednatrávené, takže energetické nároky kladené na organismus jeho zpracováním jsou výrazně nižší, než když se krmí masem syrovým.
Obvyklá námitka, že se varem zničí vitaminy, při krmení masem pocházejícím ze zvířat poražených na jatkách neobstojí. Vzhledem ke způsobu, jakým je takové maso získáváno („vyráběno“), prakticky žádné vitaminy neobsahuje. A to, co neobsahuje, nelze zničit. Co však maso obsahuje, jsou minerálie včetně vápníku a fosforu, které jakkoli dlouhý var neničí. Přitom nelze zapomínat, že obsah fosforu je v hovězí svalovině 16krát a v kuřecí dokonce 17krát větší než obsah vápníku. Proto také dochází při převážném nebo výhradním krmení masem velmi často v organismu psa k nadbytku fosforu, což může být velmi škodlivé zejména u mladých, rychle rostoucích jedinců především velkých a obřích, ale i jiných plemen, včetně těch nejmenších.

Zdroj, Svět psů, Ivan Stuchlý, SP 03/16


 

© 2017 Arcana Dei. Www pro chovatele. Foto: Jana Hnátková

Tvorba stranek pro chovatele