Nevěřte, že zdravého psa lze předávkovat vápníkem („převápnit“). Nelze.... Vápník patří mezi tzv. makroelementy, které tvoří podstatnou součást nerostných látek (minerálií) vyskytujících se v organismu psa. Nejvíc vápníku je uloženo v kostech a zubech, a to především v podobě hydroxyapatitu; zbytek se vyskytuje v krvi, v tělních buňkách a v mimobuněčných prostorách. V krevní plazmě je přítomen ze 45 procent v ionizované formě, jako volné vápenaté ionty (Ca2+), dalších asi 45 procent je vázáno na plazmatické bílkoviny, zbytek se tu vyskytuje jako hydrogenfosforečnan vápenatý, citran vápenatý a další sloučeniny.
Ionizovaný podíl vápníku v krevní plazmě má rozhodující význam pro přenos vzruchu z nervové buňky na buňku svalovou. Poklesne-li hladina vápenatých iontů v krvi pod dolní fyziologickou mez, tj. nastane-li hypokalcemie, dochází k poruše přenosu vzruchů a tento patologický stav se projeví křečemi, například při poporodní eklampsii fen vyvolané velkými ztrátami vápníku způsobenými produkcí mléka následující po graviditě, která je na spotřebu vápníku rovněž značně náročná, neboť v jejím průběhu vznikají kostry plodů.
Hladinu vápníku v krvi regulují dva hormony, parathormon (PTH) produkovaný příštítnými tělísky a kalcitonin vylučovaný parafolikulárními (C-) buňkami štítné žlázy. Klesá-li hladina vápníku v krvi, zvyšuje se vylučování PTH a tlumí se produkce kalcitoninu. Parathormon zvyšuje v ledvinách zpětnou resorpci vápníku a uvolňuje Ca2+ z kostí. Stoupá-li hladina vápníku v krvi, zvyšuje se vylučování kalcitoninu a tlumí se produkce PTH. Kalcitonin tlumí uvolňování Ca2+ z kostí a zpětná resorpce Ca2+ v ledvinách jeho působením klesá. Těmito mechanismy je hladina vápníku v krevní plazmě udržována v určitých fyziologických mezích (kalciumhomeostáze).
Vápník přijatý potravou se vstřebává především v tenkém střevě. Jeho vstřebatelnost závisí na mnoha okolnostech, na množství obsaženém v krmné dávce, na zdrojích (sloučeninách, které jej obsahují a jsou v organismu různě využitelné), na poměru vápníku a fosforu (Ca : P), na nárocích psa (je-li potřeba nízká, resorpce ve střevě se snižuje, je-li vysoká, zvyšuje se), na věku (v mladším vstřebává pes z téže potravy větší podíl vápníku než v pokročilém), na množství vitaminu D v organismu a na některých dalších okolnostech.
Vzájemný poměr vápníku a fosforu v krevní plazmě je velmi důležitý. U mladých jedinců malých a středních plemen by měl činit 1,5 – 1,7 : 1 a u mladých psů a fen plemen velkých a obřích 1,8 – 2 : 1, vždy ve prospěch vápníku. U dospělých jedinců činí 1,2 : 1. Nerovnováha mezi oběma prvky je u rostoucích jedinců velmi častá, protože se odlišně vstřebávají. Zatímco resorpce vápníku je přísně limitovaná výše uvedenými hormonálními mechanismy, fosfor se vstřebává lineárně.
Nadbytečný vápník přijatý potravou se při jeho dostatku v krvi resorbuje jen v malém množství, anebo vůbec ne a je vyloučen trusem. Ten, který se vstřebá a nenalezne záhy v organismu uplatnění, způsobí vzestup kalcemie (hladiny vápníku v krvi) a je promptně vyloučen bez jakéhokoli poškození močí. Proto za fyziologických okolností nemůže v organismu psa nastat přebytek vápníku, nemůže dojít – lidově řečeno – k „převápnění“. Naproti tomu však poměrně snadno nastává přebytek fosforu, který sám o sobě utilizaci vápníku ztěžuje a jeho deficit tak prohlubuje.
Zdroj: Svět psů, Ivan Stuchlý, SP 08/16
