Nevěřte, že pes malého plemene nesmí v době růstu dostat přídavek vápníku, protože by přerostl. Není to pravda...

Velikost kulturního plemene je předurčena geneticky, ale v rámci plynulé proměnlivosti (kontinuální variability) a genetické individuality se mohou dva sourozenci z jednoho vrhu, stejné porodní hmotnosti, téhož pohlaví, žijící v naprosto totožných podmínkách (pokud jde o výživu, fyzickou zátěž atd.), už v době růstu i v dospělosti na první pohled v mnoha znacích lišit. Nejsou totiž jednovaječnými dvojčaty, ta se u psů, pokud je zatím známo, nevyskytují.
Z genetického hlediska rozhoduje o rychlosti vývoje a růstu množství genů velkého i malého účinku a do určité míry i podmínky vnějšího prostředí, mezi které nesporně patří také výživa, především množství dobře využitelných bílkovin živočišného původu a vitaminů, nikoli však minerálií, ke kterým náleží vápník.
To je životně nezbytný prvek řazený z výživářského hlediska mezi makroelementy, prvky, které organismus vyžaduje v mnohem větším množství než stopové prvky – mikroelementy. Pes jako „živočišný druh“ je na jeho přívod potravou (jinak jej totiž získat nemůže) v době intenzivního růstu a výměny chrupu mléčného za trvalý velmi náročný. Příčinou je to, že zuby druhého chrupu, které jsou absolutně nejtvrdší tkání v těle, spotřebovávají už od počátku 3. měsíce věku obrovská množství kalcia, neboť od 4. měsíce věku se prořezávají jako útvary tvarově i velikostně hotové. V době výměny zubů by proto poměr vápníku a fosforu v krvi měl činit i u jedince malého plemene 1,5 : 1.
Doba, kdy v čelistech vznikají zuby trvalého chrupu, je též obdobím intenzivního růstu. Ten je zejména u psů malých plemen velmi intenzivní, rychlejší, i když méně nápadný než u psů velkých a obřích plemen. V jeho průběhu dochází také k uzavírání lebečních švů, především u novorozených štěňat fyziologické frontoparietální fontanely, a osifikaci čéšky (patelly), sezamské kosti, důležité „přídatné“ součásti kolenního kloubu. Pokud není v potravě dostatečné množství vápníku, na tyto záležitosti se jej nedostává. Zuby trvalého chrupu, u trpasličího a malého plemene relativně větší než u psa plemene velkého či obřího, všechen spotřebují. Mají fylogeneticky zakotvenou přednost.
Perzistující frontoparietální fontanela a luxace či subluxace patelly jsou vývojové vady podmíněné geneticky, ovšem vlohami malého účinku, a proto v podstatné ba rozhodující míře ovlivnitelné ve výsledném (fenotypickém) projevu podmínkami zevního prostředí, i výživou, přívodem vápníku. Chybí-li, nežádoucí dědičné podmínění se projeví vývojovou vadou rozvinutou v plné míře. Jeho přívodem tomu lze do značné až rozhodující míry zabránit. Fontanela nebude přinejmenším tak rozsáhlá, život ohrožující, a pohybové potíže podmíněné špatně utvářenou patellou nebudou tak závažné.
Růst psa, tedy jaké dosáhne kohoutkové výšky, která bývá u některých menších plemen standardem taxativně stanovena, však vápník neovlivní. Psa jím dokonce ani nelze předávkovat, jak se často traduje. Jeho vstřebávání a využití v organismu zdravého psa je totiž na rozdíl od druhého z makroelementů, fosforu, velmi přísně regulováno, a to hormonálně, na principu zpětné vazby.

Zdroj: Svět psů, Ivan Stuchlý, SP 10/2016